Vyrábíme repliku nýtovaného mostu na Císařský Ostrov

Jedná se o most z nýtováné příhradové konstrukce o délce 35 m a šířce 4 m z roku 1900 – 1905. Most má dvě pevná a dvě pohyblivá ložiska ,která jsou uložena na úložných kvádrech, které jsou položeny na opěrných zdech
mostu z kamenného zdiva. Hlavní nosníky jsou tvořeny spodním rovným pásem a vrchním
zaobleným pasem příhradového nosníku propojenými 12 stojkami 12 příčlemi a vzpěrami
pronýtovány přes styčníkové plechy. Mezi sebou jsou nosníky propojeny nýtovanými
ocelovými příčníky a třemi podélníky. Na vnitřní straně obou nosníků je přinýtováno ke
stojkám a podelným pásům mostovky jednoduché zábradlí s vodorovným madlem. Výplň
zábradlí je dělena na třetiny dvěma nanýtovanými horizontálními ocelovými pásy.

LOKALIZACE PAMÁTKY:
Kraj: Hlavní město Praha
Obec: Praha 4 - Bubeneč
Adresa: Papírenská 199/6, 160 00 Praha 4 - Bubeneč
Název památky: stará čistírna odpadních vod v Bubenči
Rejstříkové číslo: R.č.Ú.s. 11886/1-2148
ÚDAJE O PAMÁTCE:
Autor: W.H.Lindley ?
Datace: 1900 - 1905
Materiál: železo
Rozměry: 35 * 4 m
Předchozí restaurátorské zásahy: nezjištěny
ÚDAJE O AKCI:
Vlastník, investor: Hlavní město Praha, Muzeum Stará Čistírna, o.p.s.
Památkový dohled: Národní památkový ústav Praha
POPIS PAMÁTKY:
Stavbu stok a kanalizačních sítí umožnily až praktiky odvozené z vojenských
technologií při stavbě pevností. Není náhodou, že první dekret o budování odvodňovacích
stok vydal v roce 1787 veliký stavitel pevností císař Josef II. Z roku 1790 pak pochází první
technický plán Prahy, který se stal podkladem pro budování prvního kanalizačního systému.
Do vypuknutí napoleonských válek čítal asi 19 km stok, jež odváděly splašky do Vltavy.Do
poloviny 19. století čítala pražská kanalizace už 44 km štol a stok, ale bez údržby se zanášela
a chátrala, takže hospodářské oživení v 60. a 70. letech přineslo vážný problém co se splašky.
Teprve v roce 1884 vyhlásila městská rada konkurs na nový kanalizační systém, avšak ani
jeden z 5 projektů neuspěl - kvůli nedostatku vstupních dat. Proto byla v roce 1888 založena
městská Kanalizační kancelář, která měla za úkol geodeticky zaměřit území Prahy a získat
data o početnosti srážek, o povodních a podzemních vodách. Poté, bez výběrového řízení,
zadalo město projekt ing. Kaftanovi, který se pro vypracování projektu spojil s berlínským
stavebním radou Hobrechtem. Podle tohoto projektu se měly pravo- a levobřežní sběrače
spojovat pod Holešovicemi a nečištěné splašky vypouštět do Vltavy. Dne 5. března 1891 byla
ale městská rada nepříjemně překvapena, když inženýři Ryvola a Václavek, šéfové již zrušené
Kanalizační kanceláře a nyní podřízení ing. Kaftana, předložili veřejnosti svůj vlastní projekt,
na němž na své nebezpečí a v mimořádných hodinách úředních pracovali. Rada musela jednat
o dvou projektech a jednání se zpolitizovalo, neboť Ryvola a Václavek byli mladočeši, kdežto
Kaftan staročech. Městské zastupitelstvo se rozdělilo ve dva nesmiřitelné tábory (že by nám
to dnes něco připomínalo?), takže nezbylo než jako arbitra povolat zahraničního experta. Stal
se jím stavební rada z Frankfurtu nad Mohanem ing. William Heerlein Lindley.
Dán Lindley (1854 - 1917) byl vskutku evropskou a tedy i světovou kapacitou. Když
posoudil oba projekty, vybral z nich to nejlepší a v roce 1893 předložil svůj vlastní návrh.
Rozdělil kanalizační soustavu na dvě výšková pásma, aby omezil riziko zahlcení stok, přejal
myšlenku tunelu pod Letnou a hlavně počítal s podzemní kanalizační čistírnou v Bubenči, kde
se měly sbíhat všechny 4 kolektory, z nichž hlavní A odvodňoval pravobřežní historické
město a B Karlín a Žižkov. I toto rozhodnutí vyvolalo politické a nacionální vášně, neboť
mladočeši očekávali, že bude přijat Ryvolův a Václavkův projekt doladěný podle
Lindleyových připomínek. Došlo na pomluvy a osobní výpady, Lindley byl dokonce osočen,
že je Němec a Žid. Povolení ke stavbě nové kanalizace bylo uděleno v lednu 1895. Rozpočet
zněl na obrovitou sumu 6,5 milionu zlatých a stavba měla pohltit 8 milionů dvakrát pálených
cihel - zvonivek, jež se dodávaly jednotlivě zabalené v papíru. V únoru 1897 Lindley osobně
navštívil cihelny v okolí Prahy a po chemickém rozboru příslušných cihlářských hlín byly
vybrány cihelny Zákolany, Uhříněves a Bližejov. Za 1000 cihel se jim platilo 30 zlatých.
Překonání Vltavy shybkou bylo řešeno dvěma litinovými troubami o průměru 1 m a celkové
délce 174 m, jež byly uloženy do výhrabu na dně řeky. V červnu 1898 byly vybetonovány
pobřežní shybkové objekty a v srpnu doobjednány zbývající cihly, v září prokopán letenský
tunel (1200 m dlouhý s oválným profilem 180 x 260 cm). Dne 13. července 1901 na stavbu,
která v tehdejší době svým rozsahem a nákladností odpovídala výstavbě dnešního metra,
zavítal císař František Josef I. a 30. srpna mohla být otevřena šoupata, jimiž obtočnou štolou
začaly proudit pražské splašky do Vltavy v lokalitě Bubeneč, kde v druhém kroku projektu
měla být vystavěna kanalizační čistírna.
Pozemek v Bubenči byl zvolen pro příhodné výškové poměry. Spád zde měl být
dostatečný i při vysokém stavu vody a poměry ještě zlepšovala současná výstavba plavebního
kanálu a regulace říčního koryta. Od výkupu parcel v letech 1897 a 98 vedla ale k realizaci
dlouhá cesta. V březnu 1901 přednesl Lindley přednášku ve "Spolku architektův a inženýrů
Království českého", v níž svůj projekt představil. Náklady měly činit 1,8 milionu rakouských
korun a ing. Kalousek v diskusi vyslovil jasnozřivou připomínku, aby se v projektu
pamatovalo i čištění bakteriologické, které lze do budoucna s určitostí předpokládati.
Nicméně Lindleyův projekt počítal pouze s čištěním mechanickým, pro něž vzorem byla jeho
sedimentační čistírna ve Frankfurtu nad Mohanem. Unikátní bylo umístění všech špinavých (a
páchnoucích) provozů do podzemí, což je řešení, které si dnes kvůli nákladům nikdo nemůže
dovolit. Proto kanalizační čistírna v Bubenči připomíná na první pohled dvoukřídlý zámeček,
jehož průmyslový charakter prozrazují toliko na křídlech stojící komíny. Střední hala za
štítem s věžičkou je a byla vždy prázdná, neboť její funkcí je působit jako závaží na boční
stěny dómu, umístěného v podzemí pod halou. V tomto klenutém podzemní sále se nacházejí
zařízení pro mechanické předčištění - hrubé česle, na nichž se zachycovaly velké části
odpadu, lapač písku a jemné česle. Nečistoty zachycené na hrubých česlích se původně
vyvážely kolečkem, což byla nejméně voňavá práce v čistírně. Vlastní stavba čistírny byla
zahájena 9. září 1901. Koncem roku 1902 stály usazovací nádrže, o rok později byl dohotoven
podzemní dóm a v roce 1903 mohlo být vypsáno výběrové řízení na dodávku strojního
zařízení. Nakonec se o ně podělily tři firmy - První Českomoravská dodala veškerá čerpadla,
nádrže, potrubí a mostní a jeřábové konstrukce, strojírna Breitfeld-Daněk vyrobila dva parní
stroje o výkonu 100 k, dva plamencové kotle a příslušné armatury a firma Märky-
Bromowsky-Schultz z Hradce Králové zhotovila transmise, konzoly, řemenice (z hovězí
kůže) a další příslušenství. Vše stálo 250 000 rakouských korun.Strojovna s parními stroji a
kotelna jsou umístěny v levém křídle budovy a levý komín sloužil pro odvod kouřových
spalin. Transmise, procházející po celé délce budovy, pak poháněla všechna čerpadla - a to
nejen provozní čerpadla kalová, ale i čtveřici povodňových čerpadel s hltností 4x převyšující
přítok přivaděčů zaplavených do celého profilu. Bohužel, za povodně 2002 nebyl nikdo z
muzea informován o hrozícím nebezpečí, stále funkční čerpadla se pro nedostatek páry nedala
spustit a prakticky celý podzemní dóm byl zaplaven. Díky jakostním cihlám a vůbec jakosti
celé stavby nebyl objekt historické čistírny nijak významně poškozen. V pravém křídle stavby
se nacházelo chemické hospodářství a sklad chemikálií, neboť podle původního Lindleyova
projektu se měla čistota vody zlepšovat srážedly (vápenné mléko a síran hlinitý), avšak
srážedla přecházela do kalu a snižovala jeho použitelnost jako hnojiva v zemědělství. Proto se
od srážení záhy upustilo. Jediným strojem, nepoháněným přes transmisi parními stroji, byl
ventilátor v pravém komíně, jenž sloužil k odvětrávání podzemních prostor. Ventilátor
pohánělo vodní kolo umístěné v kryptě kolektoru A před vstupem do podzemního dómu.
Jednalo se o nemotorné a poruchové zařízení (náhon byl opět realizován transmisí) a když se
prokázalo, že k odvětrání stačí přirozený tah komína, bylo kolo odstraněno. Stavba
kanalizační čistírny Bubeneč byla dokončena v roce 1905 a 27. června 1906 mohl být
slavnostně zahájen zkušební provoz. K úspěšné kolaudaci došlo na druhý pokus 11. června
1907. Po 1. světové válce byla čistírna postupně elektrizována, pískové čerpadlo dostalo
elektromotor v roce 1921, kalová v 1924 a nový nákladní výtah byl vestavěn v roce 1927. V
témže roce došlo i k modernizaci a rozšíření a čistírna byla v provozu i po 2. světové válce,
přestože se předpokládalo brzké odstavení. Avšak trvalý nedostatek financí způsobil, že
Lindleyovo dílo se stalo jednou z nejstarších fungujících čistíren na světě. Teprve v roce 1957
byla na Císařském ostrově zahájena stavba nové kanalizační čistírny pro Prahu a zdálo se, že
při povodni na jaře 1965 se parní stroje rozběhly naposledy, aby povodňová čerpadla mohla
hnát vodu zpět do řeky. Kvůli potížím při rozběhu nové čistírny musela ale stará stále
přesluhovat (ještě počátkem 80. let se podzemní usazovací nádrže používaly jako manipulační
jímky pro novou čistírnu na Císařském ostrově), což je zřejmě hlavní příčinou, proč se tento
technický unikát dočkal 21. století prakticky v původním stavu.